Morávka

Vážení, tak takhle parádní víkendovku jsem už dlouho nezažila :) dřevěná chata uzpůsobená pro hromadu lidí jako byla ta naše, ležící v samém srdci hor. Sluníčko se na nás přišlo podívat a hned nám bylo radostněji. Hráli jsme hry, softball, divadlo, procházeli jsme se po horách. Naším nejmladším účastníkem se stala Anežka Halenčáková, sladká jako čokoláda a s pohledem andílka. Prožívali jsme taky volby, které dopadly podle všeobecného očekávání.  Takhle nabitá energií jsem se už dlouho domů nevracela, děkuji všem :)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Výlet na Filipku

Poslední dobou, vlastně od té doby, co jsem zaměstnaná, se na hory dostávám poměrně zřídka a vždyje  to spojeno s návštěvou někoho známého. Jinak tomu nebylo ani tentokrát :) Po krátké domluvě jsem ráno sedala na autobus a vyrazila směr Třinec a Bystřice-Košařiska, kde mě vyzvedla Jana s Argošem a vyrazili jsme na výlet – směr Velký Stožek tentokrát přes údolí Hluchové. Ten den bylo přenádherně, skoro bych řekla, že hory byly jak “namalované”. Tradičně jsme nabraly směr kopec nahoru, neutahatelnému psovi v patách :) Konečně modrá obloha, sluníčko, příroda, hory, možnost sednout si na prohřátou zem, všude bylo cítit laskavé  jaro. Jaký to balzám na duši po tak dlouhé zimě. Opět jsem se dostala do míst Slezských Beskyd pod kopec Velkého Stožku. Mám to tam celkem dobře prochozené, byla to oblast mé diplomové práce a něco jsem se tam naběhala. Za tu dobu se tu ledaco změnilo, byl vidět zásah nemilosrdné lidské ruky, která kácela stromy ne po výsecích, ale lehaly celé svahy. Lesy neuvěřitelně prořídly, erozí se odkryla půda, běhá mi mráz po zádech při představě, jak “dobře se staráme o dědictví našich předků”. Po jednom přívalovém dešti si myslím, že studenti budou mít brzy zase o čem psát své diplomové práce :)

Měsíční horská krajina…

Pohled zpátky do údolí Hluchové.

   

 

 

 

 

 

 

 

Jana a její psí miláček Argoš.

 

Schválně, jak se jmenuje tenhle krásný chundeláč? :)

 

Já a Janin psí miláček Argoš :)

 

Jen starej rozbitej, náhrobní kámen…

Chaos

Když jsem ještě studovala na vysoké, připadalo mi, že mám neuvěřitelné množství času. Dělala jsem spoustu věcí, které mi určitým způsobem naplňovaly můj volný čas a taky mě. Bohužel jsem jedna z těch osob, co dělá 10 věcí najednou, pobíhá po bytě či zahradě a neví, zda těch 10 věcí, co právě provádí najednou, někdy dokončí. Myslím, že nás je více, co máme stejný problém, že? :)  Už pracuji, mám méně volného času, ale chaos mým životem neustále vládne. A je to dobře, vždyť by ten můj život v přesně daných kolejích byl tak strašně přímočarý!

Jeden obrázek pro ty, co to dočetli až sem :)

Adam, Romča a Vítkovice

Po dlouhé době se mám sejít s mým bratrancem. Nesměle špitl, že by rád vzal svou přítelkyni a že by mě chtěl seznámit. Cítím se být polichocena a souhlasím. Když jsem ráno vyrážela do práce, nějaké nutkání mě vrátilo zpátky do bytu pro můj foťák, sebrala jsem ho tedy (protože poslouchat svůj vnitřní hlas se mi už mnohokrát vyplatilo) a úžasle jsem sledovala, jak se venku probírá sluníčko do blankytného dne. Práce mi naprosto přebrala myšlenky na jakékoliv focení, cítím se být unavená. A ještě k tomu mám zpoždění. Vítáme se, zdravíme, seznamujeme, míříme do restaurace dát si kofču a topinku a když jsme probrali všechna zákoutí našich životů, vyrazili jsme zas do toho krásně prosluněného dne. Teď jsem zase nesměle špitla já – nechcete udělat pár společných fotek? Podívali se na sebe, usmáli a přikývli, co jiného jim taky zbývalo, že? :) Následovala smršť, byli jsme jak tornádo, které se řítilo ulicemi kolem Mírového náměstí. Po 1,5 hodině jsem si uvědomila, jak ten čas šíleně letí a že mi právě ujel autobus. No nic, je krásně a já měla ještě pár slibných fotek před sebou.

Děkuji Adamovi i Romči za skvělé pózování, odhození veškerých zábran a musím říct, že takhle skvěle se mi už dlouho nefotilo! :)

  

 

  

   

 

 

Dopisy

Dostáváte rádi dopisy? Já ano. Jako malá jsem na tom byla závislá a každý den jsem kontrolovala poštovní schránku, jestli mi náhodou nějaký nepřišel. A když přišel, hýčkala jsem ho, obracela a přemýšlela od koho je. Byl to vzásný okamžik překvapení nebo očekávané odpovědi. V dnešní přetechnizované době nás tohle potká už jen málokdy, ale přesto se to stává. Někdy nám dopis může změnit celý život, někdy nám sdělí podstatnou informaci a většinou nám oznamuje nějakou událost. Dopisy, název dalšího divadelního představení, už názvem napovídá, o čem celá hra je. A opravdu, ve hře je vše – očekávání, naděje, radost i zklamání. Běžte se podívat, stojí to za to :)

 

 

Vítkovické okouzlení

Chodím tudy každý všední den a občas si postesknu, že u sebe nemám foťák a že nejsem dostatečně drzá či odvážná a nedostanu se  dovnitř do areálu. Fascinují mě ty ohromné, zrezavělé, zakroucené potrubí, linie, barvy a tvary, oprýskané zdi, cihlové domy, tmavé oblaka. Je to jedno velké kovové klubko propletené osudy lidí s fascinující atmosférou, kterou však člověk pozná až v momentě, kdy se tudy vrací vlahým pozdním odpoledne a vidí, jak to tady všechno žije bez jediného znaku lidského zásahu..

 

 

 

 

 

 

Tajemný hrad co vypadá jako v horách a přitom je v údolí

Tak jsme se zase sešly, Klaruško.  Musím říct, že s touhle holkou se fakt nikdy nenudím, její věčný úsměv od ucha k uchu, hluboké myšlenky a touha být milována a milovat z ní dělá něco nepolapitelného a křehkého zároveň. No a s touhle holčinou jsme se rozhodly jít na výlet. Kam? Koukneme se do mapy, všechno naplánujeme a dáme vám vědět, jasný? Takhle zněl plán. Původně nás mělo jít 6, nakonec jsme šly 2 a to Kláruš bolela pravá strana hlavy a mě dolní část břicha. Nechaly jsme se přiblížit vlakem do Berouna, jo nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla v tomhle městě taky být, ale dojely jsme tam a po nakoupení nějakých dalších drobností na cestu, abychom náhodou “nehladověly”, jsme vyrazily směr červená. Měly jsme před sebou 16 kiláků, po cestě nahoru a dolů jsme probraly všechno možné i nemožné, zoufaly jsme si a radovaly, bylo nám těžko i veselo. A nakonec jsme zůstaly stát ohromené pod tím úžasným dílem zvaný Karlštejn a musím opravdu uznat, že tohle bylo důstojné místo pro našeho římského císaře a českého krále Karla IV. Uznale jsem obhlížela stavbu, než mě Kláruška dotáhla do nejbližší hospody. S pocitem úlevy jsme si daly svařáka, pořádnou porci jídla a tak dokonale zakončily náš denní pochod. Pak jsme procházely prázdné ulice městečka pomalu se zahalující do tmy a představovaly si jejich plnost v letní sezóně. Teď na nás jen hladově koukaly prázdné vytrýny a zamčené obchody. Mluví tady někdo česky? Dá se tady koupit česká zmrzlina? A vůbec, kdy nám jede vlak zpátky do Mokropsů…?